Z jiného soudku

 Expedition Karesuando 2012

 

 

Jsou to asi tři roky, co jsem na diskuzním fóru na stránkách s webovými kamerami firmy HUMLnet narazil na odkaz k webkameře v nejsevernějším švédském městečku s názvem Karesuando. Toto místo se mi natolik zalíbilo, že jsem si usmyslel, dojet sem vlastním autem. Po dlouhé době zjišťování informací a jiných příprav nastal den D - sobota 25. srpna 2012. Nenašel jsem ale žádného spolujezdce, a tak jsem na dlouhou pouť po Skandinávii vyrazil sám. Jak probíhaly jednotlivé dny, jsem každý večer stručně zaznamenal - čtěte pod videem :)

 

 

Sobota 25.8.2012

 

Je 8:45 a vyjíždím z Rychnova nad Kněžnou. Na dálnici na Prahu najíždím v 9:30. Po tři čtvrtě hodiny projíždím Prahou a o půl dvanácté naposledy tankuju v ČR a dávám si bagetu na čerpačce Agip u Ústí nad Labem. Před dvanáctou projíždím několika tunely, z nichž jeden ústí v Německu. Několik desítek km za hranicemi mi volá Hela, že nemám kartáček na zuby.

Přes Drážďany až k Berlínu dálnice OK, v protisměru se objevují kolony stojících aut.

Objíždím Berlín, Rostock není nikde značený, v obavách, že jsem minul potřebnou odbočku pokračuji v cestě, protože není, kde zastavit. Jedu tedy stále směr Hamburg.

Po několika (snad i desítkách) km se na ukazateli objevuje Rostock 228 km. Úleva je obrovská.

Na německých dálnicích není rychlost omezena, a tak tam, kde není značkou přikázáno 130 nebo 120 km/h valím kolem 130 – 160 km/h.

Je 16:00 a přijíždím do Rostocku. Cestu k hotelu mám nastudovanou, a tak není problém ho najít.

Recepce je zavřená a proto se musím zaregistrovat svépomocí přes terminál. Chvíli studuju návod a pak jde kolem recepční v roli uklízečky a německy se asi ptá, jestli mi to nejde nebo co. Mluvím na ni anglicky, co a jak mám udělat. Recepční moc angličtinou nevládne, ale registraci dáváme úspěšně dohromady a já se tak můžu podívat do svého pokoje.

Vcházím dovnitř a jako první vidím umyvadlo. „Kde je sprcha?“, říkám si. Nakonec ji nacházím v místnůstce, která na první pohled vypadá jako skříň.

Jdu do auta pro další věci, dávám si řízek. Na recepci se ptám, jestli mají zubní kartáčky. Jasně, že je nemají, ale kousek odtud je prý nějaký market – jaký, to už jsem nepobral…

Nasedám do auta a jedu prozkoumat Rostock. Potkávám několik benzínek, Lidl (tam ale drogerii snad ani nevedou). Otáčím se zpět a vidím poutač na Globus. Jasně, tam jedu. Kupuju zubní kartáček, deodorant a 0,5 l Coca-coly. Platím kartou, prodavačka u kasy se na mě hezky směje :)

U všech pump vidím jen diesel a jakýsi Super a Super E10. Vracím se na pokoj, abych se na internetu podíval, co mám vlastně natankovat. Hlavní je hlídat si oktanové číslo. Razím tedy k nejbližší pumpě (Jet). Tankuju to co má u hadice číslo 95, cena za litr mě nezajímá, benzín prostě potřebuju. Obsluha se na mě znova hezky usmívá (zvláštní... v Čechách se s tímto jevem moc nesetkávám :).

Dorážím na pokoj, dávám sprchu a sedám k notebooku.  Plánuju další den. Pak ještě sleduju on-line přenos zápasu Petry Kvitové, během druhého setu usínám. 

Za první den jsem najel 770 km. 724 km do Rostocku, zbytek pak po městě. Průměrná spotřeba – 7,3l/ 100km.

 

Těsně před odjezdem

 

 

Na německé dálnici

 

 

Neděle 26.8.

 

V noci jsem se několikrát probudil, kontroloval jsem hodiny, abych nezaspal. Vstávám před půl sedmou, balím věci, jdu na snídani, loučím se s recepční. Čas je luxusní – 7:35

Do přístavu je to něco přes 12 km. Úspěšně se registruju a v 8:00 jsem připraven k nalodění. Přístav je zatím prázdný, jsou tu fronty pro kamiony, osobáky a autobusy. Osobáky se řadí do tří pruhů. Jsem asi šestý v řadě. Je krásné počasí, i vítr se uklidnil. Jsem zvědav, jaké to bude na lodi. Mezi auty tu projíždí policie i celní policie.

Je 8:48 a trajekt tu ještě není. Nakonec ale přesně v 9:00 vyplouváme. Všichni a všechno je naloděné. S davem opouštím podpalubí a dostávám se na vyhlídkové místo. Jakmile loď nabírá plnou rychlost, začíná dost foukat a beru si bundu. Vyplouváme z přístavu a dělám první snímky. Po chvíli většina lidí opouští vyhlídkový prostor a mizí v útrobách lodi. Žádám nějaký asi arabský pár o foto. Očividně mi nerozumí, ale nakonec chápou, co po nich chci.

V zápětí odcházím z venkovního prostoru i já. Míjím bufety a obchody s cigaretami a nacházím volné místo v panorama zone. Vlny na moři jsou čím dál větší, cítím a vidím, jak se loď houpe. Naštěstí můj žaludek zůstává v klidu.

O půl jedenácté se zvedám a mířím zpět k autu. Počkám ještě na výzvu k nástupu do auta v anglickém jazyce a sestupuju po schodech dolů. Východ A1 jsem si zapamatoval dobře J.

Všichni už jsou u svých aut, jen řidič přede mnou si dává dost na čas. Nakonec ale doráží a po pokynu navigátora se vydáváme z lodi a posléze přístavu Gedser pryč. 

Nevím, jak jsou v Dánsku přísné pokuty za rychlost, ale raději striktně dodržuji. Sympatická jsou častá odpočívadla (cca každých 10 km) a na jednom z nich kolem půl jedné zastavuji a dávám si první dnešní řízeček.

Cesta Dánskem ubíhá docela slušně a brzy jsem u Kodaně. Najíždím na dálnici směr Malmö a najednou se řítím na Öresundský most. Čekal jsem nějaké místo, kde se bude nejdříve platit, ale nic nebylo. Přejíždím po mostě, za jízdy fotím, co se dá a napadá mě, že jsem platební místo někde minul a ušetřím tak pěkné peníze (i když s rizikem, že mě někdo někde chytí). Po sjezdu z mostu mě ale cedule s navigací k placení vyvádí z naivního omylu. 

Vybírám si „manual check-point“, abych to měl s lidskou obsluhou. Nakonec se ale dozvídám, že člověk sedí i na těch, co byly označené jen platební kartou. Nevadí, madam u přepážky je ochotná, bere si moji kartu a během pár vteřin mi ji s úsměvem vrací, s tím, že je vše ok. Po padesáti metrech mě staví švédská policistka. Ptá se, kam jedu, jak dlouho se hodlám zdržet, kde budu bydlet, mám-li rezervovaný hotel, kde pracuju, jestli mám u sebe něco zakázaného (zbraně atd.) a diví se, že jedu sám. Po asi tříminutovém rozhovoru mě vítá ve Švédsku a pouští dál. Skutečnost, že jsem dojel do oblíbené země mě trochu dojímá.

Rychlostní limit 110 km/h na dálnici je ještě uspokojivý, a tak mohu směle a celkem rychle pokračovat v cestě. Do dnešního cíle, Jönköpingu, je to ještě víc než 200 km. Začíná se mi líbit okolní příroda, kterou tvoří borovice, smrky a břízy. Dálnice je lemovaná plotem kvůli zvěři. U Helsingborgu pozoruji zajímavou oblačnost patřící patrně bouřce. Po nájezdu na dálnici E4 začíná dost silně pršet. Voda od aut lítá tak blbě, že není skoro vidět a dokonce jsem měl dvakrát problém s aquaplaningem. Vše ale dobře dopadlo a před 16. hodinou parkuju u hotelu A6 v Jönköpingu. Recepce má ještě zavřeno, ale otevírají ve čtyři. Jdu se zaregistrovat, dávám druhý řízek, kouknu na internet a po konzultaci s mapou se jdu podívat k jezeru Rocksjön a Vättern. Udělám pár fotek a jdu zpět na hotel .

Dávám si další řízek a Gambáče. Jsem dost unaven a jdu spát.

 

Ujeto: 494 km (bez trajektu)

Průměrná spotřeba: 6,4 l / 100 km

 

Přístav Rostock

Öresundský most

 

Pondělí 27.8.

 

Probouzím se před šestou ráno, ale vstávat se mi nechce. Po donucení v sedm hodin vstávám, dávám si sprchu a jdu na snídani. Z nabídky si vybírám salám a hledám k němu vhodné pečivo. Ve Švédsku je snad všechno sladké a proto jsem rád, když se trefuju do něčeho neutrálního. Restaurace je prosklená s dokonalým výhledem na jezero Rocksjön nádherně ozářené ranním sluncem.

Po snídani balím věci a mizím z hotelu. Uháním směr Stockholm a po asi 100 km hledám vhodnou benzinku. Stavím u Shellky, kde je cena benzínu s oktanovým číslem 95 rovných 15,44 SEK. Tankuju plnou nádrž po zvolení, jestli chci klasickou 95 nebo 98. Obsluha benzinky je stejná jako v Čechách.

Projíždím Stockholmem a je mi jasné, že je to velké město. Na druhou stranu se ale těším, až tu cestou zpátky zastavím a alespoň trochu si jej prohlédnu, neboť se jeví jako velmi zajímavé.

Před Uppsalou zastavuji na odpočívadle a dávám první řízek. Prohlížím si okolní přírodu a informační tabuli. Je tu spousta sladkých borůvek (samozřejmě jsem ochutnal) a spousty hub. Srdce českého houbaře by zaplesalo J.

Dál pokračuji přes Uppsalu směrem na Sundsvall, který je vzdálený více než 300 km. Dálnice jsou stále velmi kvalitní a mnohde prázdné. Okolní příroda se mi velmi líbí – tvoří ji převážně lesy složené z borovic, smrků a bříz. S postupem na sever jich ale ubývá, objevují se ale malebná jezera.

Po třetí odpoledne přijíždím do Sundsvallu, při silnici jsou radary (naštěstí o nich informují dopravní značky). V Sundsvallu panuje tak trochu dopravní zmatek – něco se předělává, něco se staví a do toho ještě odpolední špička. Naštěstí se mi ale daří tím prokousat a mířím na Härnösand. V pět odpoledne jsem na místě a jdu se ubytovat. Po vytažení všech potřebných zavazadel z auta a tradičním řízečku se jdu s foťákem projít do přístavu. Je tu nespočet malých plachetnic a docela slušný vítr. Teplota je asi 14°C (během cesty kolem Uppsaly bylo jen 12°C!!). Po návratu na pokoj dávám sprchu, řízek a Gambáče.

 

Ujeto: 770 km

Průměrná spotřeba 7,3 l / 100 km

 

Silnice směr Sundsvall

Härnösand

 

Úterý 28.8.

 

Dnešní ráno je hodně studené. Sluníčko sice krásně svítí, ale teplota je jen na 4°C a k tomu ještě slušně fouká. Balím věci v hotelu a sunu se k autu. Cestou z města ještě tankuju na Statoilu (15,33 SEK / litr). Naštěstí mám na pumpě možnost volby placení u obsluhy. Vymotám se od benzinky a valím směr Luleå. Na cedulích je ale všude Haparanda.

Průjezdy městy Örnsköldsvik, Umeå, Skellefteå a dalšími jsou docela zmatečné kvůli velkému počtu aut. Směr je ale jasný, a tak to zas tak velký problém není. Cestou zastavuju jen před Umeå, kde se z krásného slunečného dne stává typický podzim – mlha, mrholí a teplota je lehce pod deseti stupni.

Další zastávku dělám jen před Luleå kvůli orientaci ve městě, abych se bez problémů dostal na správnou odbočku k Bodenu. Vše je dobře značené a díky tomu jsem před čtvrtou odpoledne již ubytovaný v hotelu Skapa. Je to tu jako kongresové centrum a ještě golfový resort. Nicméně prostředí působí docela příjemně a konečně mám dobrý pocit, že budu spát v typickém švédském domě s červenou fasádou.

 

Ujeto: 520 km

Průměrná spotřeba: 6,7 l / 100 km

 

Hotel Skapa v Bodenu

 

 

Středa 29.8.

 

Ráno se budím kolem šesté. Opět se mi ale nechce vstávat, a tak z postele lezu až po půl sedmé. Dávám sprchu a jdu na snídani. Očekávám plnou restauraci lidí, ale nikde ani noha. Recepční a kuchařka v jednom mi hlásí, že snídani mám připravenou na stole. Po chvilce hledání nalézám tác s jídlem – kornflejky, jogurt a bageta s jablečným džusem. Kornflejky ani jogurty nejím, ale zkouším to a docela to ujde. Bageta je dost velká, a tak si ji nechávám na cestu.

Balím se a odcházím z hotelu. Ještě domlouvám následující pobyt. Personál hotelu mi přeje hezké zážitky v Karesuandu. 

Cestou opět hledám benzinku a odbočku směr Kiruna. Tu jsem ale přejel, což mi došlo ve chvíli, kdy jsem byl jen něco málo přes 50 km od Haparandy. Otáčím se a koukám do mapy. Ano, odbočku jsem opravdu minul. Cestou začalo krásně mrholit. Po asi 15 km vidím žádanou odbočku a dokonce i benzinku. Podaří se mi natankovat a jedu dál směr Kiruna. Během cesty se z mrholení stává dost intenzívní déšť. Přesto se ale jede poměrně pohodově. Docela mě překvapuje, že když mě dojíždí Švédové, tak vůbec nepředjíždí a trpělivě jedou za mnou.

Najednou déšť ustává a během asi dvou kilometrů na mě vykoukne cedule „polcirkeln“ neboli polární kruh. Jeden z cílů je splněn. Vylézám z auta a fotím, jak se na toto místo sluší a patří, včetně povinné fotografie v litvínovském dresu. Dávám si bagetu od snídaně a po chvíli valím dál.

Jestliže cesta po dálnici nebyla moc zajímavá, tak teď je to nuda se vším všudy. Okolní příroda je stále na chlup stejná. Následuje křižovatka u Gällivare směr Kiruna. Odtud je to do Karesuanda pořád asi 160 km. Když dorazím na odbočku na silnici E45 vedoucí do Karesuanda, nestačím se divit. Mám tu malé zpestření cesty – probíhá tu oprava vozovky a to takovým způsobem, že se asi 30 km jede po kamení, blátě a občas mezi náklaďáky a silničáři.

Před jednou vesničkou toto naštěstí končí, ale situace hrozná – nevím, proč to nedělají po více částech a rozpracují takový kus silnice.

Do cíle zbývá asi 120 km. Příroda se stále více přizpůsobuje místnímu klimatu – stromy jsou nižší a s hustším jehličím. Asi 20 km před Karesuandem dávám poslední řízek a nahlížím do přírody. Rostou tu bobule podobné borůvkám, ale borůvky to nejsou. Nacházím i stopy po drobné zvěři (zajíc či něco podobného). Ale sob ani jeden!!! To mě už začíná docela štvát.

Přestože od doby co jsem sjel z té rozvrtané silnice je limit většinou 100 km/h, v lehkém nasrání jedu 120 – 150 km/h. Radar ani policie v těchto místech snad ani nehrozí, tak si to dovoluji.

A je to tu!!! Karesuando v celé své kráse!! Místo poznávám podle fotografií, které jsem doposud našel na internetu. Zajíždím k infocentru, odkud volám kolegovi do práce, abych mu zamával na místní webkameru. Fanda vše natáčí na mobil, tak snad se tam uvidím, až přijedu domů.

Jakmile skončím mávání a zdravení s domovinou, mířím do infocentra, abych nakoupil nějaké suvenýry. Nemůže chybět tradiční sob, pohlednice a kupuji i srnčí parůžek s vyrytým nápisem Karesuando.

K mému překvapení tu nemají žádné razítko, kterým by mi otiskly moji vlajku jako symbol této daleké cesty. Po nákupu se jedu ubytovat do hotelu Davvi Arctic Lodge na druhém břehu řeky Muonio. Jsem tedy ve Finsku a jak se od recepční dozvídám, tak i o hodinu napřed.

Po té se vracím zpět do Karesuanda, abych udělal několik snímků a podíval se po okolí. Je to krásný pocit, když několik let koukáte na záběry z webkamery na místo vzdálené tisíce kilometrů a teď jste na to místo dorazili – a ještě ke všemu vlastním autem a úplně sám. Mám dobrý pocit a cítím lehké dojetí. Po prozkoumání městečka a několika fotografiích se vracím zpět na hotel. Kupuju pohledy a zjišťuju, že nemám nic na psaní. Uvidíme, třeba si zítra něco vypůjčím – dnes se mi už nechce…

 

Najeto: 498 km do Karesuanda, asi 10 km po okolí

Průměrná spotřeba: 6,8 l/100 km

 

Severní polární kruh

Karesundo a řeka Muonio

Karesuando

Karesuando

 

Čtvrtek 30.8.

 

Budím se před sedmou hodinou finského času. Opět je mi zima a nechce se mi vstávat. Na snídani jdu po osmé. Vše je klasické, jenom toast svou chutí připomíná spíše vánočku. Sedím u okna s krásným výhledem na Karesuando. Během jídla pozoruji místního zajíce při snídani a veverku.

Balím a odjíždím z hotelu. Na finské straně ještě tankuji a přejíždím do Švédska a sháním něco nebo někoho, kdo by mi dal razítko na symbol expedice. Nikdo nic nemá, nebo vůbec neví, co po něm chci. Nakonec se na doporučení paní z místního krámku vracím do Finska na benzínku, kde jsem tankoval a po chvilce vysvětlování mladíkovi došlo, že chci razítko. S úsměvem odcházím a ještě jednou se loučím nejen s finskou, ale i švédskou stranou Karesuanda.

Cestou netrpělivě vyhlížím nějaké soby, ale kde nic, tu nic. Až po dlouhé době jednoho spatřuji, ale je hodně daleko a než se k němu dostávám, je už někde v lese.

Pocit zklamání se snažím vynahradit v městečku Vittangi, kde je losí farma. Je zde ale zavřeno, a tak se vydávám na téměř třicetikilometrový tankodrom.

Po drncavé jízdě následuje docela příjemná štreka rovného úseku a míjení polárního kruhu. Několik km za ním je další losí farma. Zastavuji, ale i tady mají zavřeno!!

Času mám víc než dost, proto se rozhoduji pro novou cestu do Bodenu. Jedu po jedné z vedlejších silnic s nadějí, že natrefím na nějakého paroháče. Opět nic a já jsem před třetí hodinou na hotelu.

Po delším rozhovoru s recepční a konzultací s mapou se rozhoduji zajet na jí doporučené místo – Storforsen. Je to hotel s nádherným výhledem na úžasnou přírodní scenérii asi 60 km od mého hotelu. Když dorážím na místo, dochází mi, pro mě sem recepční poslala. Taková nádhera. Jdu blíž a dělám první snímky. Jedna řeka se vlévá do druhé. Jedna klidná a druhá se valí z kopce. Než obejdu a nafotím celou tuto krásu, je půl osmé. Do Bodenu se vracím asi ve 20:45.

Tankování nechávám na zítra – zejména proto, že jsem v Bodenu nenašel tu správnou cestu k hotelu, ale dojel jsem k němu z jiné strany.

 

Ujeto: 625 km

Průměrná spotřeba: 6,2l/100 km

 

Vedlejší silnice do Bodenu

Storforsen

 

Pátek 31.8.

 

Dnes se docela nerad musím rozloučit s hotelem Skapa. Ráno sice chvíli čekám, než bude snídaně, ale vzpomínky na včerejší zážitky čekání zpříjemňují. Po snídani balím své věci a s poděkováním se loučím s recepční.

Mířím směr Luleå a následně Sundsvall s tím, že potřebuji co nevidět natankovat. Po asi 50 km stavím u Statoilu, kde se odhodlávám k samoobsluze. Vše probíhá dle anglického návodu úplně v pohodě. Vyjíždím z benzínky a nabírám rychlost. Krásně prší a já přehlížím značku upozorňující na omezenou rychlost 90 km/hod. a radar, kterého si všímám, až když je pozdě – objevuje se žluté světlo. V tu chvíli mám na tachometru asi 100 km/h a je mi jasné, že moje jízda je zdokumentovaná. Poněkud znechucen, že se to stalo právě ve chvíli, kdy jsem měl radost z úspěšného natankování bez cizí asistence, pokračuji dál. Policie nikde není, takže nejspíš můžu doma očekávat dopis ze Švédska.

Vzhledem k tomu, že jsem šel včera docela pozdě spát, se mi oči klíží i za volantem. Dávám tedy občerstvovací pauzu, ale nad vodou mě drží i vydatný déšť, který mě nutí být neustále ve střehu.

Krátce po té, co přejíždím Högakustenbron, zastavuji u hotelu v Härnösandu. Už to tu znám, a tak nemám větší problémy to tu najít. Jdu se ubytovat a věnuji se internetu. Jdu spát brzy, abych dohnal spánkový deficit.

 

Ujeto: 503 km

Průměrná spotřeba: 6,7 l / 100 km

 

 

Sobota 1.9.

 

Ráno hned po probuzení slyším kapky bubnující na parapet. Pohled z okna mi mou teorii, že stále prší, potvrzuje. Po snídani a check-outu za intenzívního deště házím své věci do auta a mířím směr Stockholm. Skoro celou cestu prší, a tak mám o zábavu postaráno. Zastavuji tentokrát jen jednou – na benzínce poblíž Gävle. Tady tankuji a dávám si Driver´s bite – něco na způsob hot dogu. Když mám snědeno, valím dál, déšť neustává. Prší stále i po příjezdu do Stockholmu kolem 15. hodiny a je mi jasné, že razit někam do města za tohoto počasí nemá žádný význam. Ubytuju se a užívám klidu a pohody na pokoji. Hotel mě svým prostředím nutí si myslet, že je alespoň 4-hvězdičkový a připadám si tu tak trochu jako vidlák a jsem zvědav, jak bude vypadat zítřejší snídaně.

 

Ujeto: 440 km

Průměrná spotřeba: 6,9 l/ 100 km

 

 

 

Neděle 2.9.

 

Snídaně se ale nijak významně neliší od těch předešlých. Snad jenom v šířce výběru jídel. Zůstávám u své klasiky a dávám si toastový chleba, několikero druhů salámu a pomerančový džus. Na snídani zjišťuju, že hotel je plný Japonců a jiných národností mluvících anglicky.

Vydávám se směrem Linköping, abych zde sjel z dálnice E4 a pokračoval na Wimmerby. Číslo exitu je dobře zapamatovatelné i pro mě, a tak když vidím číslo 111, uhýbám. I Wimmerby je dobře značené a já v poklidu můžu jet po krásné vedlejší silnici s rychlostním limitem 90 km/h. Občas se objeví i mně dobře známý radar, ale jsem pozorný, a proto si na mě žádný nepřichází.

Ve Wimmerby se orientuju podle ukazatelů s nápisem „Astrid Lindgrens Värld“ a po chvilce dorážím na místo. Parkuju vedle auta s MPZ Švýcarska. Platím krásné vstupné a parkovné (dohromady v přepočtu asi 750 Kč) a mířím do parku. Je tu hromada lidí a děti jsou ve svém živlu. Je to tu jako malé městečko v dětské velikosti. Po procházce po parku mířím do obchodu se suvenýry, abych udělal radost svým dvěma neteřím. Pipi dlouhou punčochu tu nepotkávám a opouštím park.

Na řadě je Bullerbyn. Cestu mám opět dobře nastudovanou, k tomu se přidává dobré značení. Přijíždím na místo a překvapuje mě úplné mrtvo. Zastavuji na parkovišti, kde není ani noha, ani ruka a jdu na místo. Tři typické domy bez problémů poznávám – vypadají pořád stejně jako ve filmu před téměř třiceti lety. Jedinou postavu, které si všímám je starší pán u Melangårdenu. Jinak tu opravdu nikdo není. Pořizuju pár fotek a vzhledem k časovému náskoku se rozhoduju pro návrat do Wimmerby, abych se podíval ještě na rodný dům Astrid Lindgrenové. Po prohlédnutí domu mi už nic jiného nebrání v tom, abych zamířil k Ville Björkhagen. Sem dorážím něco před pátou a jdu se ohlásit na recepci. Tady zjišťuju, že jsem si objednal chatku, místo klasického pokoje, které tu samozřejmě nejsou. Nevadí, chatka má plné vybavení, auto můžu zaparkovat hned vedle ní, a proto není důvod k nespokojenosti. Navštěvuji ještě místní samoobsluhu a kupuji čerstvé pečivo a nějaký salám. U internetu si pak užívám poslední chvíle trávené ve Švédsku.

 

Ujeto: 462 km

Průměrná spotřeba: 6,6 l/ 100 km

 

Svět Astrid Lindgrenové - Wimmerby

Bullerbyn

 

Pondělí 3.9.

 

Jubilejní desátý den své výpravy začínám snídaní v opuštěném bufetu. Je 7:30 a nikdo tu na snídani ještě není. Ani po kempu se moc lidí ještě nepohybuje. Po snídani ještě koukám na dnešní rozvrh, aby mi načasování klaplo a abych ke trajektu v Gedseru přijel včas. Cestou k dálnici ještě tankuji na Shellce plnou, abych jel před Dánsko bez doplňování. U pumpy ještě zkouším obsluhu, jestli mají nálepku se sobem, ale nejprve mi nerozumí, ale když jí ukážu parohy, dochází jí, co po ní chci, ale bohužel nemá.

Najíždím tedy na dálnici E4 a valím nejprve směr Helsingborg a následně Malmö. Do druhého přístavu je to něco přes 250 km, ale cesta ubíhá celkem rychle a krátce po 12. hodině po zaplacení poplatku v místní měně najíždím na Öresundbridge a se Švédskem se (docela i nerad) loučím. Následuje příjezd do Dánska a objezd Kodaně. Vše probíhá v naprostém pořádku a mířím směr Gedser, který je perfektně značen. Kolem půl třetí dorážím do přístavu a čekání na trajekt si zkracuji koukáním na film Sněženky a machři po 25 letech. Krátce po 16. hodině zajíždím na check-in a zařazuju se do fronty. Asi v půl páté nás navigátor pouští kousek dál a popojíždíme do další fronty. V 16:50 připlouvá trajekt. Během chvilky je vše vyloděné i naloděné a přesně v 17:00 vyplouváme směr Rostock. Nejprve si užívám sluníčko na venkovní terase, ale posléze mizím v útrobách lodi se stejným výhledem, ale bez větru J. V 18:50 jsem z lodi venku a najíždím na Německou dálnici, abych z ní po asi deseti kilometrech sjel a zamířil k hotelu. Ještě před tím ale v Globusu kupuju nějaké potraviny k večeři a tankuju. Po půl osmé dorážím na hotel a užívám klidu.

 

Ujeto: 513 km

Průměrná spotřeba: 6,8 l/ 100 km

 

Čekání na trajekt v Gedseru

 

Úterý 4.9.

 

Vstávám docela včas, snídaně v 7:15 a v 8:04 razím směr Czech Republic. Cesta německou dálnicí ubíhá celkem rychle i přes četná místa s opravou vozovky. Mezi Berlínem a Drážďanami dávám krátkou pauzu a občerstvení a ve 12:22 protínám německo-českou hranici. Na české E55 si říkám, jak asi musejí cizinci nadávat, když najedou na ten náš tankodrom a ještě za něho musí platit. Nehledě na to, že na Prahu nevede souvislá dálnice. Hlavním městem projíždím kolem půl druhé. V Hradci Králové tankuji PHM a v 15:30 přijíždím do Rychnova. Trošku zklamán, že výlet, na který jsem se těšil a připravoval tři roky, končí, na druhou stranu rád, že jsem zase doma. Zážitky spojené s tímto road tripem budu vstřebávat ještě hodně dní…

 

Ujeto: 740 km

Průměrná spotřeba: 7,3 l / 100 km

 

 

 

SUMÁŘ:

 

Celkem ujeto:  6 338 km

Náklady:

 

Benzín:  18 048 CZK

Ubytování: 16 387 CZK

Suvenýry, vstupné a občerstvení: 2 320 CZK

Öresund bridge: 2 200 CZK (obě cesty)

Trajekt: 5 700 CZK (obě cesty)

 

 

CELKEM: 44 655 CZK

 

Vůz: Škoda Octavia combi 1,6 - RV 2005, palivo: benzín