Z jiného soudku
Expedition Nordkapp 2015
- Podrobnosti
- Zveřejněno 13. 8. 2015 20:37
- Zobrazeno: 3037
Expedition Nordkapp 2015
Kdo byl to byl řekl, že po třech letech, co jsem podnikl výlet do švédského Karesuanda, se po tak relativně krátké době podívám do Skandinávie znovu? Byly to tři roky šetření, příprav a hlavně velkého těšení. Pár dnů, dokonce i týdnů před odjezdem se k tomu všemu přidala i rostoucí nervozita. Byl jsem nervní hlavně z toho, aby všechno klaplo, na nic jsme nezapomněli, nikde nebloudili a tak dále. A jak už jste nejspíš pochopili, letos to bylo v jedné věci trochu jiné - nebyl jsem sám. Na cestě mě doprovázel můj přítel, navigátor a společník Zdenda. Na to, jak jsme cestovali a projížděli severem Evropy, se můžete podívat na videu. A vy, co se vám chce číst, čtete dále ;)
Den 0.
Je pátek 10. července, pravé poledne. Svou práci nechávám napospas svému kolegovi a z Dobrušky mizím k holiči, nechat si přistříhnout svoji řídnoucí kštici, aby mě cizinci nepomluvili. Mezi tím se Zdenda (notně oslaben zablokovanými zády) přesouvá do Rychnova, odkud společně razíme k mé setře do Lukavice, abychom zkrášlili naši modrou loď, která nám bude příštích jedenáct dnů dělat věrnou společnici a během dvou nocí i hotel.
Po odpolední dřině, bereme notebook a vytištěné mapové podklady a jdeme v našich přípravách pokračovat ke škopku zlatavého moku. Dáváme jenom dvě miminka, abychom lépe usnuli a zítra byli fit, protože nás hned na úvod čeká nejdelší trasa. Ještě před ulehnutím do postele balíme poslední věci a odnášíme je do auta, aspoň se ráno vyhneme dalšímu zdržení.
Jak jsem starej, tak jsem nemehlo (ne, že by to dřív bylo lepší...) - nesu karton s pivem a na posledním schodu si zvrtnu kotník. V bolestech pouštím kartáč na zem a lehám vedle něho. A je to v prdeli, nikam nejedeme, všechno rušíme. To byly první věci, co mě napadly. Ale ne, nemůžu to jen tak vzdát. Po chvilce se zkouším na nohu znovu postavit a přestože to není bůhvíjaká slast, zkouším chodit, abych tu nohu uvedl znovu do provozu. Jde to blbě, ale tohle prostě rozchodím, i kdybych měl sežrat krabici Ibalginu. V poloze ležmo se noha klidní a jdeme spát.
Den 1.
V půl šesté ráno zvoní budík. Vstávat se mi moc nechce, ale jde to líp než do práce :) Dokonce jsem zapomněl i na svůj vymknutý kotník. Ten se ale rázem připomněl, a tak pajdám jako válečný veterán, ale chodit se jakž takž dá. Po ranní hygieně atd. sbíráme poslední věci, které ještě nejsou v autě, loučíme se sousedy a míříme do Rychnova, kde na nás čeká 20 řízků. Cestou zastavujeme ještě v Kauflandu, protože potřebujeme ještě i něco sladkého - jako doplněk stravy a Zdenda na obalení nervů. Já totiž umím být dost nervní...
U našich balíme typickou českou stravu na cesty a po snídani v 9:15 vyrážíme vstříc padesáti odstínům šedi. Ale třeba ty polské silnice tak hrozné nebudou :) Cestou ještě stavíme v Dobrušce, kde mi kolega předává svou selfie tyč, protože fotky z ní jsou prý teď hodně "in".
Krátce po desáté hodině už protínáme česko-polské hranice a s naší vlastí se nakrátko loučíme. Silnice do Vratislavi teda nic moc - klasická první třída a přestože je sobota, tak dost plná. O četných dopravních omezeních ani nemluvím. U Wroclawi nastává změna. Čtyřproudovka, kde se dá v klidu předjíždět a doprava je plynulá, tak se mi to libí. Rychlost zvyšuji z průměrné sedmdesátky na stodvacet a hned to sviští lépe. Míjíme vratislavský Městský stadion a most přes řeku Odru. Objíždíme Lodž a míříme na Varšavu. Ještě před ní zastavujeme na odpočívadle a dáváme čurpauzu a svačinku.
A dobře jsme udělali. Sobota nesobota, Poláci jezdí furt a hlavní město, přesněji řečeno jeho obchvat, je krásně ucpaný. Pomalé popojíždění nás dost brzdí, ale první den po pár hodinách jízdy zůstávám klidný. Prokousali jsme se ucpanou metropolí a valíme dál. Po dalších asi stech kilometrech sjíždíme ze silnice E67 na jinou, směr Lomža. Pan Gůgl to tak vypočítal. Silnice celkem v pohodě, trochu vyjeté koleje, pár kamionů, ale dá se to. Čím víc na sever, tím víc se u silnice objevují prodejci borůvek. Tak, kde nejsou lesy je na lukách a polích spousta čápů.
Kolem sedmé večer přijíždíme do města Suwalki. Na zítřek nemáme v místě ubytování domluvenou snídani, proto hledáme nějaký obchod, kde nakoupíme. Volíme Biedronku - klasický menší supermarket jako u nás. Chceme hlavně salám, pečivo máme z domu. Je na čase vytáhnout svoji polštinu :) Dědula před námi má doma na prázdniny snad celou famílii, protože výčet jeho požadavků u pultu je snad nekonečný. Á jsme na řadě. Paní dopředu varuju, že neumím polsky. Aby to bylo jednodušší, objednávám jen dva druhy salámu. Názvy tam mají samozřejmě napsané a desítky v polštině zvládám. Uf, první nákup máme za sebou.
Do dnešního cíle nám zbývá ještě asi 35 km po silnicích druhé a třetí třídy. Ke slovu tak pouštím navigaci v mobilu, aby nás co nejrychleji dovedla na správné místo. Po několika minutách dojíždíme k pěknému novému stavení u jezera prakticky mimo civilizaci. To ticho je úžasné a uklidňující. Zvoníme u dveří a domlouváme se s majiteli. Dostáváme malý, leč útulný pokojík ve vedlejším domečku. Paní domácí nás ještě seznamuje s prostředím a ukazuje mimo jiné i pingpongový stůl, kde si můžeme prý kdykoli zahrát. Toho po večeři náležitě využíváme, protože po celodenním sezení v autě, krátké protažení přijde vhod. Před jedenáctou hodinou uleháme.
Najeto: 873 km
Průměrná spotřeba: 6,3l/100km
Den 2.
Tak už vím, tedy spíš vzpomněl jsem si, proč jsem jako malý kluk nerad cestoval a zůstával někde přes noc. To spaní v jiné, nepohodlné posteli prostě není ono. Byla měkká s naducaným polštářem, ale já potřebuji pravý opak. No nic, vyspíme se snad příště.
Vstáváme v 7, snídáme zásoby z domu a včerejšího nakupování. Během balení a odnášení báglů do auta nás poněkud méně přívětivě zastavuje asi matka jednoho manželů, kteří nás včera ubytovávali, a podle mě si myslí, že chceme odjet bez placení. Její angličtina a moje polština moc nejdou dohromady, ale vrážíme jí do ruky Eura a nakonec všichni vše ukončujeme s úsměvem na rtech. Docela mě to ale dopálilo, jestli si myslela, že chceme zdrhnout. Asi mají špatné zkušenosti...
Je něco po osmé a my vyrážíme na další putování. Kousek před hranicemi ještě tankuju plnou, abych nemusel až do dnešního cíle nic řešit. Přejíždíme do Litvy. Hranice nenápadné, jen jedna nebo dvě chátrající budovy. A podobné těm budovám jsou i silnice. Jestli v Polsku byly vyjeté koleje, tak tady to jsou spíš okapy. Jsem rád, že nejedeme za deště. Silnice pouze dvouproudová, často kamiony a na předjíždění to není. Rychlost kolem 80 km/h. Cesta se vleče jako hodiny v práci. Nic zajímavého nepotkáváme, stavíme jen jednou, abychom se trochu prošli.
Na chlup podobná je situace v sousedním Lotyšsku. Tam nás navíc zdržuje dopravní omezení u Rigy, kde čekáme v koloně u semaforu, protože průjezdný je jenom jeden pruh v docela solidní délce. A zase další nuda. Ona to vlastně nuda není - neustále hledám příležitost, jak předjet kamion, a přemýšlím jak to bude s jedním z dnešních cílů, městem Kunda v Estonsku, protože máme takovou ztrátu, že ji jen těžko doženeme a na hotel bychom se dostali pozdě v noci.
Silnice za Saulkrasti je většinou dost široká a i když jedou auta proti, všichni místní řidiči automaticky počítají s tím, že se jim uhnou a suverénně předjíždějí. Na to ze začátku nemám dost odvahy, ale časem vidím, že to tu jinak nejde a jestli nechceme na této silnici strávit mládí, musíme se přizpůsobit ostatním. No nevím nevím, co by na tenhle styl jízdy řekli třeba Švédové...
Hranice s Estonskem protínáme v 16 hodin, vlastně už v 17, protože pobaltské země spolu s Finskem už patří do jiné časové zóny, kde jsou o hodinu napřed. U Pärnu je jasné, že Kundu musíme vypustit, abychom mohli jít včas spát - zítra vstáváme brzy ráno kvůli trajektu. Estonské silnice už jsou o něco lepší, přesto stále chybí více proudů. Do Tallinnu přijíždíme kolem sedmé, ubytování máme v samotném centru města a přestože je neděle, musíme se k němu prokousat. Cestou ještě tankuju poslední levný benzín, ve Finsku už bude asi o 10 Kč/l dražší.
Dorážíme na hotel. Parkovací místo si musíme hezky zaplatit. Mají tu spoustu výstražných cedulek hrozících odtahem, což se mi vůbec nechce riskovat a poslušně do automatu házím 10 Euro. Je ještě světlo, a tak neváháme a jdeme se podívat po okolí, rádi bychom ochutnali místní pivo. Kvůli obavám z ceny jdeme o něco dál, ale ani tak to není žádná výhra. V jedné z dobře vypadajících restaurací zastavujeme a jdu pro pivo. Platím necelých 8 Eur. Chutná docela dobře, ale jedno stačí :) Jdeme ještě nakoupit něco k jídlu na snídani. Před spaním se ještě hlásíme domů.
Najeto: 725 km
Průměrná spotřeba: 5,6l/100km
Den 3.
Tak nevím, jestli se dneska spalo líp než včera. Každopádně to bylo dost krátké. Je pět hodin ráno a i když nám rackové řvou nad oknem, z postele se mi vůbec nechce. Ani Zdenda se ke vstávání moc nemá. Ale donutit se musíme, trajekt nám jede už v 7:30 a než se dáme dohromady, bude to chvíli trvat. Takže snídaně, koupelna, naházet věci do auta a hurá do přístavu. Je to sotva pár minut cesty, takže pohodička.
Dorážíme něco před sedmou. Je tu už hodně aut a chystá se i spousta pěších. Po check-inu popojíždíme do fronty a za chvíli se už přesouváme na trajekt. Zdá se být o dost větší než ten, kterým jsem plul před třemi roky. Tenhle má devět pater a z toho ve čtyřech parkují auta. Opouštíme naši modrou holku a jdeme nahoru, abychom se na Tallinn podívali z jiného úhlu. Přesně na čas se loď dává do pohybu a estonské hlavní město mizí v dáli. Jak nabíráme rychlost, zvedá se pochopitelně i vítr. Děláme pár snímečků, bez toho to nejde, a jdeme prozkoumat útroby trajektu.
Ani tady žádná změna - spousta restaurací, barů, obchodů se vším možným - hlavně s alkoholem. K nakupování to tady však pro nás chudé Čechy zrovna moc není :) Moře je klidné, takže i naše žaludky jsou v pohodě a snídani drží. Po zbytek plavby střídáme ještě několik vyhlídkových míst včetně prosklené přídě lodi, která nabízí báječný pohled.
Po dvou hodinách se blížíme k Helsinkám. Po hlášení v rozhlase se všichni přesouváme do svých vozů a čekáme na pokyn k opuštění "garáže". Vjíždíme do finského hlavního města. Nechce se mi nic ponechávat náhodě a protože je výjezd z města dost komplikovaný, instruuju Zdendu k zapnutí navigace. Ta chvíli naviguje, ale uprostřed města se zasekne, a tak jsme odkázáni na svou intuici. Ta nás naštěstí po čase dovádí k potřebným značkám a podle nich už si to šineme dál na sever.
Jede se po pěkné dálnici s limitem 120 km/h, která končí až daleko za Lahti. Na okolní přírodě je vidět, že už jsme na severu. Stromy jsou nižší, zatím převládají borovice. Pokračujeme vesměs po dvouproudovce na Jyväskylä, Viitasaari, Kärsämäki a nakonec Oulu. Stavíme pouze jednou.
Dnešní hotel je sice opět v centru města, cesta k němu je však docela jednoduchá a nacházíme ho rychle. Jen k parkování musíme znovu využít veřejné parkoviště. Platí se tu ale pouze přes den, tudíž nám pár centů stačí ;) Zatímco zajíždíme na volné místečko, asi metr od asfaltu vidíme v trávě krásného velkého křemenáče. V Čechách by do této velikosti neměl žádnou šanci dorůst, tady v klidu a bez povšimnutí přežije i důchod.
Už den před tím jsem na mobil dostal SMSku s kódem, díky kterému se dostaneme všude, kam je potřeba. Žádná recepce, žádný přítomný personál, prostě jen číselníky, hosté a jejich kódy. Jak prosté... Hlavní vchod do hotelu je ještě otevřený, bez kódu nás sveze i výtah, ke vstupu do pokoje už musíme vyťukávat. Máme to tu hezké, pěkně vybavené a televize hned nad postelí.
Po občerstvení jdeme ještě na procházku do města. Nemůžu si pomoct, ale Finové mi nepřijdou zrovna přívětiví a milí - nikdo se tu moc neusmívá a snad všichni působí tak nějak divně. Navíc je tu spousta černochů, což mě dost udivuje. Vždycky jsem si myslel, že by nikam na sever do tuhé zimy nešli...
Asi po hodině se vracíme na hotel. Teď už svůj kód používáme úplně všude - u vchodu, ve výtahu a samozřejmě u pokoje. Venku je stále jako ve dne, ale musíme dohánět spánkový deficit a já tak vyjadřuji své tisíceré díky vynálezci závěsů ;)
Najeto: 614 km (bez trajektu)
Průměrná spotřeba: 5,8l/100km
Den 4.
No vida, zase se spalo o chlup lépe. Do domácího pohodlí to má sice ještě daleko, ale každý krůček se počítá. Dneska se konečně začne něco dít. Teda pokud nepočítám trajekt. Měli bychom ujet jen něco kolem 300 km, ale za to strávíme odpoledne v Rovaniemi, kde na nás čeká Santa Claus.
Máme půl deváté finského času a opouštíme Oulu. Přestože silnice nejsou úplně prázdné, jede se krásně. 130 km dáváme asi za hodinu a půl. Přijíždíme do Tornia, kde na chvilku překračujeme hranice se Švédskem. Jdeme do nejsevernější prodejny IKEA v Haparandě. Protože jsme přelezli do jiného časového pásma, jsme zase o hodinu nazpět a musíme čekat cca tři čtvrtě hodiny než otevřou. Využíváme tak volnou chvíli a sháníme se po benzínce. Ve Švédsku je to přeci jen o fous levnější...
Na Shellce tankujeme současně se starším párem z Norska. Kynou na nás hlavou, usmívají se, ale myslím si, že angličtinou zrovna nevládnou, poněvadž by se jinak s námi dali jistě do řeči. Vracíme se Ikei. Otevíračka je až za půl hodiny, ale auta se tu rychle sjíždí a většina lidí jde už dovnitř. Následujeme je a jdeme rovnou restaurace, abychom dohnali snídani. Za necelých 80 SEKů více než vydatná snídaně pro oba - luxus.
Bříška jsou naplněna a my se vydáváme zpět za hranice a míříme na Rovaniemi. Na cestě se nic nemění, celkem pohoda, klídek. Dalších 120 km je za námi a první významný cíl před námi. Jsme v Santa Parku. Já vím, že už nám není ani pět, ani deset, ale tohle prostě vidět musíme.
Vcházíme do jeskyně. Je hezky barevně nasvícená, vypadá to působivě. Po 50 metrech jsme u vánočního stromu a u kasy, kde platíme v přepočtu 500 českých za osobu a pokračujeme dalším tunelem dál do podzemí. Nádhera, mají to tu fakt krásně udělané. Takové celoroční Vánoce. Malé obchůdky plné ručně vyráběných serepetiček, hraček a jiných kýčů. Také pošta, občerstvení, škola kaligrafie, elfí škola i dílna. Akorát začíná taneční show na pódiu. Paráda, děti si tu fakt musí přijít na své. Pak jdeme do ledové místnosti. Tohle je asi nejzajímavější část parku. Ledové sochy jelenů, sobů, medvědů a vůbec všechno je tu z ledu. K tomu mínus 10 stupňů, prostě super.
Elfí škola nám začíná až za půl hodiny, můžeme se tak jít podívat na Santa Clause do jeho kanceláře. Dědula přes své fousy a odulý obličej sotva vidí. Zdravíme ho anglicky, ale on odpovídá rusky. Nechápu... Ptá se nás, odkud jsme. Já anglicky, ale on si pořád mele ruštinou. No nic, necháme se s ním vyfotit - to je automatické, pak se fotíme svým foťákem každý zvlášť. Dlouho ho nezdržujeme a vycházíme opět ven cestičkou, kde je nastražený stánek s fotkami, které pořídili. Snímky jsou hezké, ale ty prachy, co za jeden chtějí, jsou taky hezké. Teda spíš hezky velké. Vlastně šeredně velké. 35 Euro se opravdu zdá přemrštěné. Jdeme se raději svézt na saních místní pohádkou. Po ní nás už čeká škola, snad nepropadneme ;)
Ve škole nás vítají dvě elfí děvčata. Jedno mluví finsky a druhé překládá do angličtiny. Zdenda z toho mnoho nemá, ale trpělivě sleduje názorné ukázky. Chudáci elfové - ti můžou cestovat jen po Lanponsku a ještě si musí dovolit, kdežto Santa si může rajzovat po světě, jak se mu zlíbí. Naučili jsme se tři základní slova, bez kterých se neobejdeme, a zvládli tak elfí maturitu.
A hurá na polární kruh o pár set metrů dál, do Santovy vesnice. Tady dokonce potkáváme první krajany, kteří jsou tu na dovolené. Probíráme, co my, co oni, co tady atd. Procházíme vesničkou plnou obchodů se suvenýry. Probíhá tu čilý byznys. Autobusy Němců tu skupují, na co přijdou. My jsme chudí Češi, tak kupujeme jenom něco :) Na setkání s místním Santou se tu stojí několikametrová fronta a to se nám fakt nechce. Necháváme ho tu napospas našich západních sousedů a jedeme k hotelu do Rovaniemi.
Starého pána v červeném se "nezbavíme" ani tady. Santa Sport Resort, tak se jmenuje místo, kde budeme dnes spát. Po ubytování máme (zase) chuť na pivo. Na místní pivo. Následuje tak návštěva místní restaurace. Ani tady ta cena není úplně česká, ale co už... 12 Euro za dvě piva, holt žijeme jen jednou :)
Večeříme ještě z domácích zásob a jdeme na kutě. Po tomto dni můžeme vstřebávat místo kilometrů konečně nějaké zážitky.
Najeto: 295 km
Průměrná spotřeba: 5,8l/100km
Den 5.
Pátý den expedice si se vstáváním dáváme trochu na čas. Čeká nás totiž hlavní cíl cesty a budeme potřebovat vydržet dlouho vzhůru. Vstáváme tak, abychom stíhali snídani, balíme a vyrážíme dál na sever. Dneska vlastně naposledy, protože zítra ráno to už bude zase jen na jih. Oči máme na stopkách ještě víc než jindy, protože právě od Rovaniemi počítám se soby na silnici. To je také jedním z důvodů naší cesty. Předsevzal jsem si totiž, že dokud je neuvidím, tak se domů prostě nevrátíme. Podle Čechů, se kterými jsme se bavili včera v Santově vesničce, bychom je měli spatřit kolem města Inari, tak uvidíme.
Krátkou pauzičku dáváme u jednoho z jezírek, která cestou potkáváme. Ani nevím, kde to jsme, ale už jsem chtěl u nějakého jezírka prostě zastavit. Jedeme dál a jak se blížíme k Ivalu, napětí se ve mně zvyšuje. A máme je tady! První dva sobi u silnice. Konečně je vidím naživo. Projíždíme městem Ivalo a za ním potkáváme další. A tentokrát už celé stádo. Zastavujeme na autobusové zastávce a jdu fotit. To je nádhera. Jen se tak v klidu procházejí, chodí i po silnici a zase k lesu. Místní řidiči jsou na ně očividně zvyklí, v pohodě zastavují a čekají než z cesty odejdou. A ne, že by ti sobi nějak spěchali, ba naopak, jdou pěkně v klidu. Nejsou jako u nás srnky, které bezhlavě skáčou do silnice. Jejich pohyb je předvídatelný. Vzápětí za námi zastavuje i jeden karavan a z něho vylézá paní s foťákem. Taky se jich asi nemohla dočkat...
Před Inari zastavujeme na odpočívadle u jednoho z mnoha nádherných jezer. Obloha se trochu projasnila, a tak máme přes sebou úžasný výhled. Neskutečný kus přírody, křišťálově čistá voda, rostlinky, ptáci, lesy v pozadí, hotový balzám na duši. Dojem kazí jen všudypřítomní komáři, kterým je úplně jedno, že jsme se doslova polili repelentem...
Zdrháme před nimi do auta a projíždíme Inari. Hledáme místní benzínku, kde mám v plánu načerpat poslední relativně levný benzín. Zbývá nám asi 100 km na norské hranice a cestou k nim už žádná stanice není. Po tankování popojíždíme jen pár set metrů k obchodu se suvenýry, kde kupujeme pár místních tretek, a hurá do Norska.
Hranice jsou dost nenápadné a nebýt maličké cedulky "Norge", vůbec bychom přechod nezaznamenali. V tuto chvíli získáváme hodinu času navíc, protože se vracíme do "našeho" pásma. Zapínáme navigaci, aby nám spočítala, za jak dlouho spočineme na Nordkappu. Čeká nás prý ještě něco kolem 4,5 hodin jízdy. Silnice jsou tu rovné, tedy co se týká horizontálního směru. Ve vertikálním je to krásná sinusovka, nahoru, dolů, jako na houpačce. Dokonce se mi po chvíli spouští krev z nosu.
Dál zastavujeme u jedné řeky. Jde mi hlavně o fotky, ale těch komárů jsou mraky a doslova podnikají nálety na člověka. Takže pár rychlých snímečků a rychle zase do úkrytu. Jak stoupáme na sever, paradoxně se otepluje. Obloha je už téměř vymetená a teplota šplhá až k 17°C. Horší zpráva je, že naše modrá královna žízní po oleji a ten budeme muset někde koupit.
Ještě před před další civilizací se nám otevírá první výhled na horské masívy se zbytky sněhu. Další úžasný pohled. Pak už se ale blížíme do městečka Lakselv, kde na benzínce kupujeme olej a doléváme. Hned za tím městem se poprvé setkáváme se Severním ledovým oceánem, tedy Barentsovo mořem, které je jeho součástí. Zase to nejde jinak, než zastavit, kochat se a fotit. Tady už komáři nejsou, díky čemuž si můžeme chvíle náležitě užívat. Z jedné strany mohutný horský masív, z druhé strany moře. Prostě nádhera...
Jedeme dál, ale "kochacích" a fotografických zastávek je až dost, a tak nám GPS počítá příjezd až na 22. hodinu. Rád bych to zrychlil, ale zkuste si to... Rybářské chatky a domky lemují celý fjord, přičemž nízko položené slunce tomu dodává tu správnou atmosféru. To pak prostě nejde jet tak, abyste stahovali ztrátu.
Začínají se objevovat tunely, díky kterým je cesta mnohem kratší. Jedeme si pěkně v klidu, když v tom potkáváme cyklistu v dresu s českým lvem a za zády s českou vlajkou. Otáčíme to a jedeme za ním. Tomáš z Bohumína se pochlubil, že už jede z Nordkappu a na cestě je 26. den. Padají nám ústa údivem. Chvíli kecáme, ale čas je neúprosný a musíme valit dál. Před Nordkappským tunelem narážíme ještě na stádo sobů a pak hurá do podzemí. Nordkapp tunnelen je dlouhý 6 870 metrů a v nejnižším bodě se nachází 212 metrů pod hladinou moře. Nejdřív pěkný sešup dolů a pak pěkný výšup nahoru. To má i svou logiku :)
Jsme na ostrově Magerøya a do cíle nám zbývá asi 50 km. Až do teď jsme věřili, že předpověď počasí nevyjde a na Nordkappu bude aspoň chvíli svítit sluníčko. Ale kdepak, hustá nízká oblačnost je proti. Naštěstí není až tak nízko, takže viditelnost normální. Míjíme Honningsvåg, tam se podíváme až zítra, následuje odbočka na Skarsvåg a teď už posledních 12 km. Napětí se stupňuje a přes mnoho kopců přijíždíme k závoře. Chlápek v kukani nás vítá na Nordkappu a chce po nás peníze. Účtu ulevil v přepočtu asi o 1600 Kč. Docela slušná pálka za vstup na útes, ale jsme na Nordkappuuuuuu!!! Ve 22:16 protínáme pomyslnou cílovou pásku a dojíždíme na nejsevernější místo (nepevninské) Evropy.
Na parkovišti si všímáme dvou českých aut (jedno z jižních Čech, druhé z Hradeckého kraje). Teplota z nedávných 17 stupňů spadla na 4°C. Už z auta je znát, že dost fučí. Voláme domů, abychom oznámili dosažení vrcholu. Lidí jsem tu čekal o něco víc, ale ani tak tu není zrovna liduprázdno. Oblékáme zimní bundy, já čepici a vystupujeme ven. Ten vítr je ještě silnější než jsem si myslel. Jdeme se podívat po okolí. K pomníku a hlavně ke globusu. Tady se všichni samozřejmě fotí jako o život. Jen my ne. My si to necháme pěkně na zítra ráno. Obcházíme útes a chválíme si teplé zimní oblečení. Bez toho bychom to tu fakt nedali. Pár snímečků a honem do budovy se zahřát. Jako první navštěvujeme obchod se suvenýry. Ceny nekomentuju. Následuje promítací sál, kde na panoramatickém plátně shlížíme parádní film o Nordkappu - ty záběry jsou luxusní. Po půlhodině jdeme dál dolu. Cestou potkáváme kapličku a informační tabule s vývojem ostrova a mysu. Pak přicházíme do jeskyně světel plné různých světelných efektů. Hned za ní je vchod na vyhlídkovou terasu, odkud je krásně vidět....vlastně nikam - jen moře postupně mizící v dáli. Ale díky tomu, že je to otočené na sever, zůstaly tu zbytky sněhu :)
Vycházíme opět ven, je skoro půl jedné v noci a světlo jako ve dne. Jedeme se podívat do Skarsvågu a hledáme místo na přespání v autě. Mezí zmíněnou vesnicí a Nordkappem je odpočívadlo, kde stojí pár karavanů. Parkujeme k nim, dáváme trošku pozdní večeři (je skoro 01:30) a zabaleni do spacáku se snažíme usnout. Moc to ovšem nejde...
Najeto: 745 km
Průměrná spotřeba: 6,1l/100km
Den 6.
Zlaté spaní v Polsku :D Ale to se dalo čekat, že sklopené sedačky nebudou žádný Intercontinental. Jsem od šesti vzhůru, Zdenda to vydržel o chlup déle. Po chvilkovém rozjímání a odpocování oken míříme znovu na Nordkapp. Tentokrát podle všech předpokladů bez lidí. Nikde ani noha. No, i když něco by se tu našlo. Konečně chvíle na pár snímků. Vítr ale neustal, spíš bych řekl, že ještě přidal na síle. Focení ze stativu tak zachraňuje zděný odpadkový koš za který stativ ukrývám, nastavuju přístroj a běžím za Zdendou ke globusu. Nebýt toho odpaďáku, tak se tu společně prostě nevyfotíme. Jdeme si ještě prohlédnout budovu, pak nasedáme do auta a ujíždíme před náporem prvních turistů.
Cestou přes ostrov ještě mnohokrát zastavujeme, kocháme se pohledy na útesy, projíždíme vesnici Skarsvåg a následně Honningsvåg. Dál opět tunelem na kontinent, město Olderfjord a směr Alta. Potkáváme stádečko sobů, zastavujeme a vybíháme na menší skálu, abychom je mohli tajně pozorovat a fotit. Vzápětí projíždí nějaký Francouz a místo, aby v klidu počkal než zmizí ze silnice, troubí jako na lesy a soby vyplaší, idiot...
No nic jedeme dál podél řeky a prakticky nezastavujeme. Tento den to máme rychlé a v Altě jsme brzy. Ubytování je luxusní, takže si můžeme dopřát i horkou vanu. Pak jdeme ještě na drobný nákup a tankovat. Mělo by to vyjít tak, že v Norsku doplníme PHM jen jednou. Benzín tu stojí v přepočtu 52 Kč/l, cestou jsme viděli i dražší. Dnes jdeme spát docela brzy - spánkový deficit je výrazný.
Najeto: 288 km
Průměrná spotřeba: 5,7l/100km
Den 7.
Spánková ztráta je trochu dohnána. Vstáváme, abychom stihli snídani v 9:30. Poprvé v životě si ráno dávám syrového lososa. Celkově je z výběru jídla vidět, jak si Norové zakládají na zdravé výživě. Hotel opouštíme až o půl dvanácté a vyrážíme směr Narvik. Trochu jsem předpokládal, že dnes to zase bude samá zastávka. A nemýlil jsem se. První přišla hned za Altou u pěkného mostu a přístupem k moři. Teď už jsme vlastně u Atlantského oceánu a jeho součásti Norského moře. Po dalších pár kilometrech stavíme u krásného vodopádu, za kterým si troufáme vylézt po menší skále. Vodu samozřejmě i ochutnáváme - je výborná.
Po delší době jízdy kolem moře se nás cesta vede do hor. Začínají se objevovat ostrůvky zbylého sněhu a nám se naskýtá neobyčejný výhled do fjordu. Modrá obloha umocňuje barvu vody a v pozadí zasněžené hory. Jedno z nejhezčích panaromat, jaká jsem kdy viděl. Na druhé straně v kopci leží sníh a já nemůžu nepostavit alespoň malého červencového pidisněhuláčka :) Kvetou tu i zajímavé rostlinky, které u nás nenajdeme (tedy já o nich nevím). Z hřebene je výhled ještě hezčí. Je tu ale dost lidí, proto se tak dlouho nekocháme a pokračujeme dál.
Zastávek u vodopádů je poměrně dost a to je důvod, proč nás opět začíná lehce tlačit čas. Tak trochu zvláštní situace nastává, když objíždíme fjord a opisujeme takové větší "účko". Kdyby tudy vedl most, mohl mít sotva čtyři kilometry, bez něho však urážíme bezmála 50 km. Ale to bychom chtěli už moc. Na druhou stranu bychom neviděli řadu krásných přírodních scenérií.
Je skoro půl desáté večer a my místo, abychom už byli v Kiruně, teprve míjíme odbočku do Narviku. V původním plánu byla i návštěva přístavu Bjerkvik, ale to už opravdu nestíháme, doba je pokročilá. Vjíždíme znovu do hor a brzy se nacházíme na norsko-švédských hranicích. Je tu spousta drobných jezírek a u nich malé chatičky. Fotit se dá díky slušnému světlu i přes pozdní dobu, ale komáři jsou proti. A že jich tu zase je! (Nedávno jsem někde četl, že tady na severu to byl kdysi jeden ze způsobů trestu smrti - odsouzeného svlékli donaha, přivázali ke stromu a do rána z něho byl člověk úplně bez krve. Do teď se mi tomu nechtělo věřit, ale už tomu tak není...)
Přijíždíme k národnímu parku Abisko. Přestože se blíží půlnoc, světla je stále dost a dokonce je zpoza mraků vidět sluníčko. Ven se mu ale moc nechce, takže nejspíš nebudeme mít ani poslední příležitost vidět ho o půlnoci. Vydáváme se na turistickou stezku národním parkem podél divoké řeky. Kousek před námi jde jedna paní, která nás záhy prosí o foto. Jak tak jdeme podél té řeky, začínáme toho mít trochu dost a hlavně díky neodbytným komárům máme touhu procházku vzdát. Chtěl jsem se oné paní zeptat, jak daleko je to ještě k nějakému zajímavému bodu, ale neumí ani slovo anglicky, tak holt túru vzdáváme a jdeme zpátky k autu. Cestou ještě fotíme malé myšky (možná to je něco jiného...) pobíhající v křoví a trávě sem a tam. Ale zase ti hnusní komáři. Jak se člověk zastaví, má jich po sobě snad milion. A zase jim je jedno, jestli jste polití repelentem nebo ne.
Pokračujeme dál do Kiruny. Podél silnice na malých parkovištích stojí docela dost aut a ve spoustě z nich nocují jejich posádky. Je půl druhé v noci, v Kiruně máme zase jen "autohotel" a já si tak trochu pohrávám s myšlenkou jet nonstop, být zítra brzy v cíli a jít hned na kutě. Nakonec mě ale spánek přemáhá a hned na kraji města zastavujeme na parkovišti, balíme se do spacáků a jdeme spát.
Najeto: 653 km
Průměrná spotřeba: 6,2l/100km
Den 8.
Sluníčko nás budí a ohřívá svými paprsky. Je pár minut po šesté ráno, ale pokračovat ve spánku až se samozřejmě nedá. Vydáváme se tedy na cestu kolem dolu (těží se zde nejkvalitnější železná ruda) přes Kirunu, kde zastavujeme u zdejšího novogotického kostela, jenž je jednou z největších dřevěných staveb v celém Švédsku.
(Pro zajímavost: velká část města Kiruna se má v důsledku rozšiřující se těžby a tím pádem propadání zbourat a přestěhovat o něco dál. Drtivá část obyvatel s touto "akcí" plně souhlasila, protože těžba je pro město klíčová. Zdejší kostel se přestěhuje také.)
Z Kiruny míříme do vesničky Jukkasjärvi, kde v zimním období stojí ledový hotel. Na ten se nám čekat nechce (i když zábava by se tu jistě našla, jen bychom potřebovali zajistit odpovídající finanční tok...), proto ještě nahlížíme do sámské vesničky, kdyby náhodou byli trošku ranní ptáčata a měli již otevřeno. Naivní myšlenka však vzala po shlédnutí informační cedule rychle za své. Přesouváme se tedy do Gällivare a hledáme obchod se suvenýry. Chybí nám totiž ještě jeden důležitý - figurka losa či soba. Zastavujeme na nádraží v infocentru. Suvenýry tu sice mají také, ale nic, co bychom potřebovali. Paní informační je velice milá a radí nám zajet do Jokkmokku, kde je velký laponský obchod. Neváháme a vyrážíme.
Cestou si dopřáváme menší dávku adrenalinu. Dochází nám benzín, ale podle mých propočtů bychom měli dojet tak tak. Jak se blížíme k městu, naše obavy se zvětšují, protože palubní počítač ukazuje dojezd 0 km a zbývá nám ještě asi 7 km. Nakonec to dáváme. Ne, nejsem tak odvážný ani takový blázen. V kufru si vezeme desetilitrový kanystr :)
V Jokkmokku tedy tankujeme, navštěvujeme místní supermarket a hledáme obchod se suvenýry. Líbí se mi tu elektronické cenovky u zboží, na které jsme narazili i v Norsku. Kdoví, kdy tato vymoženost dorazí i k nám? Během hledání suvenýrů zjišťujeme, že se tu koná sraz cadillaců. A právě tady rozbalují stánky s upomínkovými předměty a bingo, mají tu figurku losa. Domácí výrobek sámskou rukou malovaný.
Jedeme dál, míjíme polární kruh a se severem se pomalu loučíme. Za jízdy vidíme velké hlavy křemenáčů hned u silnice. Taková škoda to tu nechat... Příjezdem do města Piteå naše přírodní putování prozatím končí. Najíždíme na hlavní silnici E4 a jedeme až do dnešního cíle Härnösandu. Přejíždíme přes Högakustenbron, jeden z největších mostů ve Švédsku, a za ním schytáváme krásný deštík. Ten nás doprovází až k našemu penzionu.
Jdeme se ubytovat. Paní domácí je velice milá a seznamuje nás s prostředím. Ve městě se koná pouť a prý se máme na co těšit - vyhrávají až do jedné v noci. My jsme ale natolik unaveni, že po nákupu v supermarketu a večeři rychle usínáme.
Najeto: 875 km
Průměrná spotřeba: 5,8l/100km
Den 9.
Dnes to bude zajímavé - projedeme takřka celou šířku Švédska. Opouštíme Härnösand a míříme na Sundsvall, kde máme sraz s doposud virtuálním kamarádem Pavlem, kterému vezeme moravskou meducínu. Hovoříme o cestě a o životě ve Švédsku. Bylo by hodně o čem povídat, ale čas je neúprosný a my musíme přes všechny ty vesnice a městečka ujet více než 500 km.
U Söderhamnu sjíždíme z dálnice a pouštíme se do vnitrozemí. Projíždíme městy Bollnäs, Mora, Malung a nakonec Ekshärad, odkud už je to jen kousek do Värmlands Moose Parku. Přiznávám, že po tom, co navigace vypočítala čas příjezdu do cíle, tak úplně nerespektuju rychlostní limity, ale jedná se o odlehlé končiny, takže měření snad ani nehrozí. Navíc mám pocit, že ani místní se s tím zrovna neprdí...
Do parku přijíždíme včas, dokonce s více než půlhodinovou rezervou. Předešlá skupina právě končí a průvodce Jamie se chystá na nás. Bere kýbl s krmením a vyrážíme za losy. Na louce nám bravurní angličtinou vypráví, jak a kde tito tvorové žijí, u obory pak o tom, jaké funkce má plot obory a jak dokáží být nebezpeční. Při přesunech na další stanoviště Zdendovi překládám, co jsme se dozvěděli. Chudák, během výkladu z toho moc nemá... Spousta lidí začíná kýchat. Po teoretické části začíná ta praktická. Jamie nás vede přímo do obory a nahání samici s mládětem. Máme možnost je symbolicky nakrmit a pohladit. Mají štětiny jako divočáci. Nakonec ještě společnými silami naháníme samce. To už každé druhé slovo doprovází hepčík a potahuje většina návštěvníků. Alergie se rozšiřuje nejen u nás, ale i v Holandsku, Německu, Švédsku a Norsku. To jsou všechny národnosti, které tam byly s námi. Po skončení přednášky ještě symbolicky kupujeme plyšového losa v tamním obchodě se suvenýry a Jamiemu a jeho kolegům předáváme pár českých piv, aby věděli, co mají pít.
O půl sedmé opouštíme park a pokračujeme v cestě do Jönköpingu. Máme to ještě asi 300 km. Silnice jsou skoro prázdné, takže se jede plynule a v klidu. Po půl jedenácté parkujeme u hotelu a vzápětí mizíme pod peřinou.
Najeto: 854 km
Průměrná spotřeba: 6,2l/100km
Den 10.
Předposlední den naší výpravy začínáme vydatnou snídaní a do auta nasedáme v 10:50. Průjezd městem je opět přes pondělní dopravní špičku úplně v pohodě. Najíždíme na dálnici a svištíme na jih k Malmö. Provoz je docela hustý, ale plynulý. Jak se tak blížíme k hranicím, přepadá mě stejný pocit jako před třemi roky - domů se sice těším, ale vůbec se mi odsud nechce. A podobně je na tom i Zdenda.
Před druhou hodinou odpoledne přijíždíme k mýtným branám a již zkušeně platíme u bezobslužného automatu poplatek za přejezd po Öresundském mostě. Následuje průjezd Kodaní a za ní dlouhý úsek v protisměru po opravované silnici. Do přístavu Rødbyhavn dorážíme o půl čtvrté. Do odjezdu trajektu zbývá hodina a půl, a tak volnou chvíli věnujeme krátké procházce po městě.
O půl páté se už chystáme k nalodění a přesně v pět vyplouváme. Počasí je stále vynikající - sluníčko a celkem teplo. Na lodi se tentokrát moc nezdržujeme. Plavba trvá jen 45 minut a za chvíli jsme tedy v Německu.
Štrúdl, který se vytvořil snad ze všech aut, která na lodi byla, se táhne k dálnici, takže popojíždíme jako slimáci, jen občas se trošku rozjedeme. O půl sedmé přijíždíme k našemu poslednímu hotelu. I když on to ani hotel není. Spíš stylový domek s restaurací a ubytování v přilehlých moderních chatkách. Přestože máme spoustu lahodných konzerv, jdeme na večeři do zdejší restaurace. Ochutnáváme kančí steak a místní pivo. Docela to umí, "kucí německý" :)
Na pokoji pak ochutnáváme ještě další německou zrzavou vodu, jíž byla vybavená naše lednička. No a pak už se jen dobře vyspat na zítřejší dlouhou cestu do Čech.
Najeto: 535 km (bez trajektu)
Průměrná spotřeba: 6,2l/100km
Den 11.
Začínáme poslední den expedice a čas se nám pomalu plní. Lehká snídaně v příjemném prostředí stylové chalupy a pak už jen balení na náš poslední úsek. Ranní déšť nám ruší koupání v moři a boří moji představu o extrému - jeden den stavět sněhuláka a o tři dny později se koupat v moři. No nic, snad to vyjde příště. Loučíme se s německými ubytovateli a míříme k dálnici.
Po cestě nás už nic zajímavého nečeká, a proto chci být doma co nejdříve. S rychlostí se tedy moc nemažu a na spotřebu protentokrát moc nehledím. V půl druhé přijíždíme před Berlín. Navigace tvrdí, že mám jet přes centrum, Zdenda se jí zastává, a tak jedu. Za chvíli už ale víme, že to nebyla dobrá volba. Hlavní německé město je totiž tak zasekané, že popojíždíme sotva po pár metrech. Navíc, jak jsme se přiblížili českým hranicím, teplota stoupla na pro nás nezvyklých 28°C. Berlínem projíždíme tři hodiny. O to větší úleva pak přichází, když vyjíždíme z města ven. Směrem na Drážďany potkáváme několik dopravních omezení a párkrát i stojíme v koloně. Další fronty se pak objevují na obchvatu Drážďan a moje představa o brzkém příjezdu domů bere rychle za své.
O půl šesté překračujeme naše hranice. Zase v Čechách. Mám stejný pocit jako před třemi roky. Severské země jsou prostě na jiné úrovni a podle toho ten návrat vypadá. O silnicích se zmiňovat nemusím, to všichni víme, řidiči taky nic moc, celková životní úroveň rovněž někde jinde. Šmarjá, jak já bych se tam rád vrátil...
Následuje Praha, Hradec Králové, Rychnov nad Kněžnou a pečený králík u našich...
Najeto: 865 km
Průměrná spotřeba: 7,2l/100km
Závěr:
Co říct na závěr? Spousta lidí se asi bude divit, proč jsme strávili dovolenou zrovna takhle - v autě, na chladném severu. Byla to veliká životní zkušenost, viděli jsme kus světa, kusy překrásné přírody. A měl by je vidět každý, protože si pak všichni uvědomíme, jakou krásu si kolem sebe ničíme a třeba se pak začneme chovat poněkud jinak...
Také chci poděkovat Zdendovi za trpělivost a vůbec za to, že tu cestu se mnou absolvoval. Vím totiž, že by se raději vydal na jih.
Konečná čísla:
Celkem najeto: 7 322 km
Celková průměrná spotřeba: 5,9l/100km
Celkové náklady: 47 000 Kč (bez jídla nabaleného z domu a různého kempingového vybavení)
- benzín: 17 900 Kč
- ubytování: 14 300 Kč
- trajekty: 5 000 Kč
- Öresundský most: 1 400 Kč
- vstupné, suvenýry, jídlo atd: 7 700 Kč
Automobil: Škoda Octavia I Tour Combi 1,6; RV 2005; palivo: benzín
